Jmenuji se Adélka                                                        narodila jsem se 7. prosince 2012 v Benešově, byla jsem velká a těžká, jen co jsem se trochu rozkoukala a přivítala se s maminkou, upadla jsem do bezvědomí, zachránili mne,  dostala jsem kapačku s výživou,  ale zůstala jsem už jako hadrová panenka,  byla jsem unavená,  pořád jsem spala a nestíhala jsem pít dost mlíčka. V porodnici mne pořád někdo zkoumal, paní doktorce se zdálo, že jsem divná. Po třech dnech mne s mamkou pustili domů, ale zapsali mi špatné příjmení a jméno žádné (trvalo skoro dva roky, než to na úřadech napravili). Doma jsem se zabydlela na tři dny, než mamince zavolali z nemocnice, že z novorozeneckého vyšetření krve zjistili vážnou genetickou vadu a jsem v ohrožení života, musely jsme zase do nemocnice, mamka mi musela odsávat mateřské mléko a míchat medicíny a krmit mne ve dne v noci nosní sondou přímo do bříška, časem jsem se zlepšila a začala pít sama, co bylo potřeba. Od té doby jsme jezdily do nemocnice dost často. Maminka říkala, že to zvládnem, že musím být silná a bojovat... Mamince se prý obrátil svět vzhůru nohama,  ségry mamce pomáhaly, i naše babička, jen táta ji to příliš neusnadnil (a později se rozhodl žít sám a vystěhoval nás z domečku, který si s mamkou pořídili..). V půl roce se mi začalo dít něco špatného, stalo se to pár dnů po očkování, zase jsem byla v nemocnici, ochrnula jsem na pravou stranu těla a dostala epilepsii, zapomněla jsem všechno, co jsem se už naučila, byla jsem zase jako miminko, začala jsem zase cvičit a učit se dohánět zdravé děti svého věku, jde to ale už dost těžko, ale za to má maminka o to větší radost z každého malého/velkého pokroku. Mám radost ze života a nenechám si ji vzít. 
Cvičím, beru medicíny, mám dietu a jezdím k doktorům, musím rozhýbávat pravou ruku a nohu, učit se sedět, stát, mluvit.., ráda bych chodila a dělala to, co ostatní děti, ale moc to nejde....